Colorado
Tak vas tady zase vitam! Vsimla jsem si, ze tady mam rozepsany clanek, ktery jsem nikdy nedokoncila, tak jdu na to. Cele se to odehralo v cervnu 2019. Takze kdyz hned ze startu pisu Tri tydny zpatky, tak tim myslim tri tydny zpatky nekdy v cervnu 2019. Chapem vsichni, ze?
Tri tydny zpatky byl v Atlante festival zvany Shaky beats, na kterem hral samotny Martin Garrix. Ten jsme si uzili na maximum.
Elmar, zkuseny festivalovy nadsenec chytre objednal hotel kousek od festivalu, takze jsme se po konci mohli jit hezky vyspat a jet domu az na druhy den. Rano silene prselo, ale Elmar, zkuseny festivalovy nadsenec mel pro nas pripravene dve plastenky. 20 minutova prochazka Atlantou v desti, tak byla nakonec docela zabavna. O par dni pozdeji mi volal Elmar, ze nasel levne letenky do Colorada. A ja, zkuseny cestovatelsky nadsenec jsem je behem 10 minut koupila. Od te doby az do nasi dovolene v Coloradu se moc neudalo. Decka uz mely prazdniny, takze jsem je mela na krku cely bozi den. Yannick byl na dva tydny ve Francii na sluzebce tak jsme na to byly s Kim samy, cti byla jsem na to sama. V patek jsem se nemohla dockat az vsichni vypadnou (jeli do Jizni Karoliny za babickou) a Elmar me vyzvedne.Ve velice dobre nalade jsme jeli na letiste. Cekani na letadlo jsme si zkratili v baru. Let odlital na cas a trval zhruba 3 hodiny. Colorado je v jine casove zone, takze jsme ziskali dve hodiny. Ted se hlasim zase z 2020 a budu dopisovat clanek podle toho jak si na veci pamatuju. Pristali jsme nekdy kolem osme nebo devate vecer do chladneho pocasi. Na coz z Georgie nejsme zvykli, tady je vetsinu roku teplo a duben-konec zari je tu vedro a vlhko k posrani, vanocni stromek chodime kupovat v zabkach. Trochu nam trvalo se na letisti zorientovat a najit zastavku autobusu, ktery nas zaveze do pujcovny aut, kde jsme meli zarezervovanou Toyotu Prius. Nakonec jsme vse zdarne nasli. Dalsi problem nastal v pujcovne, kde jim z nejakeho duvodu trvalo neskutecne dlouho nam to auto predat. Co si pamatuju, minimalne hodinu jsme tam cekali. Konecne jsme dostali klicky a jeli do naseho apartmanu, ktery jsme si pronajali pres Airbnb. Rychla sprcha a sup do postele, protoze uz bylo po pulnoci a my meli na nasledujici den naplanovany velky vyslap. Rano jsme vstali, nachystali jsme se a vyrazeli jsme pro vybaneni. Pujcovali jsme si hole a takove ty hroty, co se pridelavaji na boty. Cesta autem k vyslapovemu parkovisti byla nadherna. Celym Coloradem se tahnou Rocky Mountains. Prijeli jsme tedy do Rocky Mountains National Park, nahodili hroty, popadli hole a hura do toho. Na co jsme byli hojne upozornovani, byla zmena nadmorkse vysky. Vsichni rikali, ze jit na takovy vyslap jen par hodin po pristani=sebevrazda. Je vseobecne doporucovano dat telu alespon 24 hodin, aby si aspon trochu zvyklo na tu nadmorskou vysku. Ale plany jsou plany a my meli jen omezeny cas. S dostatkem vody a svacin (a plaskacce Fireballu, coz je skoricovy alkohol, ktery Elmar po Coloradu nemuze ani citit) jsme se vydali nahoru.
Nebudu vam lhat. Sli jsme uplne spatnou cestou asi 20 minut. Ony tady totiz nejsou stezky, ale jen jakesi sipky a ono to je fakt jednoduche jit spatnou cestou. No nic, neztraceli jsme optimismus, vratili jsme se a tentokrat spravnou pokracovali dale. Tak stoupame a stoupame a Elmarovi se dela vice a vice zle. Ja, jako zkuseny kamzik z Beskyd jsem nezaznamenala zadny problem. Ucucavala jsem Fireball a byla plna energie. Na Elmarovi jsem videla, ze mu doopravdy neni dobre, ale vzdat to nechtel. Tak jsme sli a sli a lidi ubyvalo a ubyvalo. Ubyvala a ubyvala taky enerige. Ale ten vyhled!
Ten stal za vsechny prachy. Po ani nevim kola hodinach jsme konecne dosli k jezeru, ke kteremu jsme chteli dojit. Jak rikam, ja jsem celou dobu byla v pohode a dalo mi vazne dost zabrat vylezt ten posledni, nejprudsi kopec. Jak to zvladl Elmar, je mi do ted nejasne, protoze mu nebylo dobre hned ze startu. Odpocali jsme si, kochali se naproto dechberoucim vyhledem, dali si svacu, udelali fotky a rozhodli se ze pujdeme zpatky.
Ono jeste asi 30 minut chuze nahoru bylo dalsi nadherne jezero, ale to jsme zamitli oba, protoze jsme oba dva byli vyrizeni. Pamatujete jak jsem psala, ze ten posledni kopec byl ten nejprusi? Ten jsme sesli a hned pod nim byl dalsi kopec, vyborni na sjedz po zadku. Tak jsme ho sjeli po zadku, strasna sranda a rikam Elmarovi at mi da muj mobil, ze si udelam nejake fotky.
Mobil nikde. Hledali jsme a hledali ale v batohu ho nenasli. A do prdele. Ja ho asi nechala nekde na kameni nahore. Kdyz jsem se podivala na ten kopec, ktery jsem znovu potrebovala vylezt, tak jsem premyslela jestli ten mobil jeste potrebuju. Nakonec jsem se rozhodla ze jo, a rekla Elmarovi at na me pocka, protoze neni potreba, abychom nahoru lezli oba. On si ale nedal rict a musel jit se mnou. A tak jsme hledali a hledali zase u jezera a nic. To uz jsem byla fakt vycerpana a zoufala a rekla si, ze smolik a jsem bez mobilu. A tak jsme sli zpatky k autu. A sli jsme a sli jsme a boty byly cim dal promocenejsi az me zacaly prsty na nohou bolet tak, ze jsem mi myslela ze mi je budou muset amputovat, jako tem lidem co lezou na Mt. Everest 😂😂 . Uz jsem ani nedoufala, ze dolu nekdy dojdeme. Kdyz jsme konecne prisli k parkovisti, citila jsem se jako kdybych vyhrala milion. Sedli jsme do auta, sundali boty i ponozky a jeli zpatky do apartmanu. Cestou z narodniho parku se Elmarovi udelalo tak spatne, ze musel zastavit a sotva otevrel dvere od auta, zacal zvracet. Jo a nasla jsem mobil! Celou dobu byl v batohu. Ale tim nase mobilni eskapady nekonci. Nakoupili jsme si nejake strasne prasarny v mistnim fastfoodu, dali si sprchu a vsechno snedli v posteli a byl to ten nejlepsi pocit vubec!
Elmar, zkuseny festivalovy nadsenec chytre objednal hotel kousek od festivalu, takze jsme se po konci mohli jit hezky vyspat a jet domu az na druhy den. Rano silene prselo, ale Elmar, zkuseny festivalovy nadsenec mel pro nas pripravene dve plastenky. 20 minutova prochazka Atlantou v desti, tak byla nakonec docela zabavna. O par dni pozdeji mi volal Elmar, ze nasel levne letenky do Colorada. A ja, zkuseny cestovatelsky nadsenec jsem je behem 10 minut koupila. Od te doby az do nasi dovolene v Coloradu se moc neudalo. Decka uz mely prazdniny, takze jsem je mela na krku cely bozi den. Yannick byl na dva tydny ve Francii na sluzebce tak jsme na to byly s Kim samy, cti byla jsem na to sama. V patek jsem se nemohla dockat az vsichni vypadnou (jeli do Jizni Karoliny za babickou) a Elmar me vyzvedne.Ve velice dobre nalade jsme jeli na letiste. Cekani na letadlo jsme si zkratili v baru. Let odlital na cas a trval zhruba 3 hodiny. Colorado je v jine casove zone, takze jsme ziskali dve hodiny. Ted se hlasim zase z 2020 a budu dopisovat clanek podle toho jak si na veci pamatuju. Pristali jsme nekdy kolem osme nebo devate vecer do chladneho pocasi. Na coz z Georgie nejsme zvykli, tady je vetsinu roku teplo a duben-konec zari je tu vedro a vlhko k posrani, vanocni stromek chodime kupovat v zabkach. Trochu nam trvalo se na letisti zorientovat a najit zastavku autobusu, ktery nas zaveze do pujcovny aut, kde jsme meli zarezervovanou Toyotu Prius. Nakonec jsme vse zdarne nasli. Dalsi problem nastal v pujcovne, kde jim z nejakeho duvodu trvalo neskutecne dlouho nam to auto predat. Co si pamatuju, minimalne hodinu jsme tam cekali. Konecne jsme dostali klicky a jeli do naseho apartmanu, ktery jsme si pronajali pres Airbnb. Rychla sprcha a sup do postele, protoze uz bylo po pulnoci a my meli na nasledujici den naplanovany velky vyslap. Rano jsme vstali, nachystali jsme se a vyrazeli jsme pro vybaneni. Pujcovali jsme si hole a takove ty hroty, co se pridelavaji na boty. Cesta autem k vyslapovemu parkovisti byla nadherna. Celym Coloradem se tahnou Rocky Mountains. Prijeli jsme tedy do Rocky Mountains National Park, nahodili hroty, popadli hole a hura do toho. Na co jsme byli hojne upozornovani, byla zmena nadmorkse vysky. Vsichni rikali, ze jit na takovy vyslap jen par hodin po pristani=sebevrazda. Je vseobecne doporucovano dat telu alespon 24 hodin, aby si aspon trochu zvyklo na tu nadmorskou vysku. Ale plany jsou plany a my meli jen omezeny cas. S dostatkem vody a svacin (a plaskacce Fireballu, coz je skoricovy alkohol, ktery Elmar po Coloradu nemuze ani citit) jsme se vydali nahoru.
Nebudu vam lhat. Sli jsme uplne spatnou cestou asi 20 minut. Ony tady totiz nejsou stezky, ale jen jakesi sipky a ono to je fakt jednoduche jit spatnou cestou. No nic, neztraceli jsme optimismus, vratili jsme se a tentokrat spravnou pokracovali dale. Tak stoupame a stoupame a Elmarovi se dela vice a vice zle. Ja, jako zkuseny kamzik z Beskyd jsem nezaznamenala zadny problem. Ucucavala jsem Fireball a byla plna energie. Na Elmarovi jsem videla, ze mu doopravdy neni dobre, ale vzdat to nechtel. Tak jsme sli a sli a lidi ubyvalo a ubyvalo. Ubyvala a ubyvala taky enerige. Ale ten vyhled!
Ten stal za vsechny prachy. Po ani nevim kola hodinach jsme konecne dosli k jezeru, ke kteremu jsme chteli dojit. Jak rikam, ja jsem celou dobu byla v pohode a dalo mi vazne dost zabrat vylezt ten posledni, nejprudsi kopec. Jak to zvladl Elmar, je mi do ted nejasne, protoze mu nebylo dobre hned ze startu. Odpocali jsme si, kochali se naproto dechberoucim vyhledem, dali si svacu, udelali fotky a rozhodli se ze pujdeme zpatky.
Ono jeste asi 30 minut chuze nahoru bylo dalsi nadherne jezero, ale to jsme zamitli oba, protoze jsme oba dva byli vyrizeni. Pamatujete jak jsem psala, ze ten posledni kopec byl ten nejprusi? Ten jsme sesli a hned pod nim byl dalsi kopec, vyborni na sjedz po zadku. Tak jsme ho sjeli po zadku, strasna sranda a rikam Elmarovi at mi da muj mobil, ze si udelam nejake fotky.
Mobil nikde. Hledali jsme a hledali ale v batohu ho nenasli. A do prdele. Ja ho asi nechala nekde na kameni nahore. Kdyz jsem se podivala na ten kopec, ktery jsem znovu potrebovala vylezt, tak jsem premyslela jestli ten mobil jeste potrebuju. Nakonec jsem se rozhodla ze jo, a rekla Elmarovi at na me pocka, protoze neni potreba, abychom nahoru lezli oba. On si ale nedal rict a musel jit se mnou. A tak jsme hledali a hledali zase u jezera a nic. To uz jsem byla fakt vycerpana a zoufala a rekla si, ze smolik a jsem bez mobilu. A tak jsme sli zpatky k autu. A sli jsme a sli jsme a boty byly cim dal promocenejsi az me zacaly prsty na nohou bolet tak, ze jsem mi myslela ze mi je budou muset amputovat, jako tem lidem co lezou na Mt. Everest 😂😂 . Uz jsem ani nedoufala, ze dolu nekdy dojdeme. Kdyz jsme konecne prisli k parkovisti, citila jsem se jako kdybych vyhrala milion. Sedli jsme do auta, sundali boty i ponozky a jeli zpatky do apartmanu. Cestou z narodniho parku se Elmarovi udelalo tak spatne, ze musel zastavit a sotva otevrel dvere od auta, zacal zvracet. Jo a nasla jsem mobil! Celou dobu byl v batohu. Ale tim nase mobilni eskapady nekonci. Nakoupili jsme si nejake strasne prasarny v mistnim fastfoodu, dali si sprchu a vsechno snedli v posteli a byl to ten nejlepsi pocit vubec!
Druhy den rano byl cas na dalsi zazitky. Vydali jsme se severne do mestecka Colorado Springs a taky do The Garden of the Gods. V Colorado Springs jsem si na jidlo objednala mistni specialitu, coz uz nevim jak se jmenuje, ale nechutnalo mi to, to si pamatuju.
Pote jsme se vydali do jiz zminenych The garden of the gods a to byla nadhera.
Stravili jsme tam asi dve hodiny a pak se vydali na Pikes Peak. Pikes Peak, neni nejvyssi vrchol Colorada, ale nadmorska vyska byla podle fotky 14,115 stop. Coz je na metry 4302 m.n.m. Kosa tam byla poradna. Jo a jeste bych rada poznamenala, ze nejsme sebevrazi a vyjeli jsme tam autobusem. Ono bylo docela zatazeno, takze zadna velka panoramata se nekonala.
Pote jsme jeli zpatky do apartmanu se pripravit na koncert. Vystupoval Dillon Francis a Shaq. Shaq si rika Shaquille O'Neal, coz je byvaly NBA (basketbalovy) hrac. Je povazovan za jednoho z nejlepsich hracu historie NBA, spolecne s nedavno zesnulym Kobe Bryantem. Ale to jsem odbocila. Shaq je tak obrovsky, ze i kdyz jsme byli od podia pomerne daleko, neslo ho prehlednout. Ta hudba nebyla uplne podle meho gusta, ale musim rict ze atmosfera byla na jednicku!
Pote jsme se vydali do jiz zminenych The garden of the gods a to byla nadhera.
Stravili jsme tam asi dve hodiny a pak se vydali na Pikes Peak. Pikes Peak, neni nejvyssi vrchol Colorada, ale nadmorska vyska byla podle fotky 14,115 stop. Coz je na metry 4302 m.n.m. Kosa tam byla poradna. Jo a jeste bych rada poznamenala, ze nejsme sebevrazi a vyjeli jsme tam autobusem. Ono bylo docela zatazeno, takze zadna velka panoramata se nekonala.
Ja jsem nemohla dohledat dalsi fotky, ale to misto kde se to konalo se jmenovalo Red Rocks amphitheater, doporucuji se mrknout na Google na vice fotek, to misto bylo uzasne a urcite stoji za videni. A my (nebo teda spise Elmar, protoze ja basketbal nesleduju a takovy druh hudby neposloucham) jsme meli stesti, ze zrovna v dobe co jsme tam byli tam byl koncert a ze zrovn vystupoval Shaq.
Treti den byl nasim posledim. A vyuzili jsme ho prohlidkou Denveru, coz je hlavni mesto Colorada. Zacali jsme snidani
Zabavili jsme se Elmarovou oblibenou disciplinou zvanou bar hopping. Cesky receno, chozeni z baru do baru. Centrum Denveru bylo uzasne. Takove evropske. V posledni restauraci, kde jsme si davali obed jsme se nejak zapomneli.
To bylo spechu na letiste. Odevzdat auto, zase najit autobus, no takovy stres na letisti jsem jeste nezazila. Utikali jsme k security check-inu a ja za behu hledala palubenky, ktere jsem v mobilu otevrela uz v aute cestou na letiste. A slysim jak nekdo hulaka Slecno, Slecno. No nic, bezime dale, naskocime na eskalatory smerem nahoru a divam se kdo to porad hulaka. A cestou nahoru vidim pani, jak mava moji penezenkou a rve Slecno, slecno! Ani nevim jak mi ze zapnuteho batohu vypadla. Cela zmatena, misto toho abych vyjela nahoru a sjela opacnyma eskalatorama dolu, se rozebehnu dolu. No dalo mi to zabrat, ale kdyz vidite, ze ma nekdo vasi penezenku, nemuzete najit ty debilni palubenky a letadlo vam asi uleti, tak neuvazujete uplne normalne. Capla jsem penezenku, podekovala pani na stotisickrat a bezela zase nahoru. Pribehli jsme k security check-inu a palubenka proste nikde. Musite jit k samoodbavovacimu terminalu a tam podle cisla vasi rezervace vytisknout palubenky, rika pan u prepazky. Do prdele. Bezime k samoodbavovacimu terminalu, nefunguje. Do prdele. Musite na prepazku, rika nam nekdo. K prepazce je fronta jak krava. Do prdele. Bezim rovnou k pani za prepazkou a rychle na ni chrlim, ze jedine co potrebuju je vytisknout palubenku, ze nam to za chvili leti. Musite si vystat frontu, rika mi. Je to fer, ale do prdele. Vystojime si frontu, ktera jde necekane rychle. Jdeme k te same pani, ktera me poslala zpatky do fronty. Najednou je strasne napomocna, okamzite tiskne palubenky a rika at utikame. Pres security check-in se dostaneme behem chvilky ale podle tabuli je nas gate uz zavreny. Bezime i tak, a z dalky vidime, ze u naseho gatu jeste stoji nejaky pracovnik. Elmar z dalky rve jestli nam to uletelo. Pracovnik vehementne mava rukou at si pohnem, ze zavira gate. Uriceni vlitneme do letadla, najdeme nase mista, lapame po dechu, ale jsme stastni, ze jsme to stihli. Chvili se bavime, Elmar hraje hry na mobilu a pak oba dva usiname. Byl to uzasny, ale narocny vylet. Probouzime se oba dva chvili pred pristanim nad Atlantou. Pamatujete jak jsem vam rikala, ze to neni vsechno ohledne mobilnich eskapad? Elmar nemuze najit mobil. Hledame vsude a nic. Uz jsme pristali a vsichni pasazeri vystoupili. Mobil nikde. Rikam Elmarovi, ze ho urcite najdeme v batohu, jako ten muj. Vystupujeme z letadla, protoze nas vyhodili letusky a vysypavame veskery obsah obou batohu na zem. Mobil nikde. Vytahuju svuj mobil, abych Elmarovi zavolala, vybity. Do prdele. Balime batohy, jdeme hledat zastavku abutobusu, ktery nas zaveze k nasemu autu a chceme jet domu. Zastavku jsme nasli tentokrat bez problemu, prijedeme k autu a chceme odjet z parkoviste. K tomu abyste mohli odjet z parkoviste potrebujete naskenovat kod a pak vas pusti zavora. Jeste bych chtela doplnit, ze byla asi pulnoc. Ten kod byl samozrejme v Elmarovem telefonu. Do prdele. Ja jsem to kupoval pres Groupon (americky slevomat), rika Elmar. Prihlas se na muj groupon a otevri to pres tvuj telefon, rika mi. Ok. Vytahnu telefon a ten je vybity. Do prdele!!!!! Mas v aute nabijecku na muj telefon? ptam se Elmara. Jo. Tak sedime v aute a cekame az se mi telefon zapne. Po asi 20 nekonecnych minutach a hodne napjate atmosfere se konecne rozsviti. Otevru groupon, najdu kod a jedeme ke skeneru abychom ho naskenovali a konecne mohli odjet. Vypojujeme telefon z nabijecky a okamzite se vypina. Do prdele! Asi nebyl dost nabity. Cekame dalsich 20 minut, stejny vysledek. Ja i Elmar zvladame stresove situace pomerne dobre a vzdycky se snazime zachovat chladnou hlavu. Tady uz toho ale bylo moc a Elmar nekolikrat nervama trisknul do skeneru. V budce, kousisek od nas se rozsvitilo svetlo a nejaka pani zacala hulakat, co tam vyvadime. Asi jsme ji probudili. Elmar vysvelil situaci, ona rekla at popojedeme k ni a jeji skener tak akorat dosahnul k nam do auta, aby ho mohla prilozit k mojemu mobilu tak, abychom ho nemuseli odpojovat z nabijecky. Ten pocit, kdyz jsme konecne odjizdeli z letiste byl k nezaplaceni. Akorat atmosfera porad napjata, protoze Elmar nemel telefon. Absolutne jsme nechapali, co se stalo. Do letadla jsme na 100% prisli s telefonem, ale vystupovali jsme bez nej. Prijeli jsme domu a Elmaruv telefon ma funkci, ze se pres pocitac muzes podivat, kde byl naposledy zapnuty. Zkusil to jen pro klid v dusi a bum! Jihovychodni Atlanta, pred 15 minutama. Okamzite ho pres pocitac uzamknul, a poslal vzkaz na displej ze ten telefon je ztraceny a kdo ho najde at zavola na moje cislo. Takze kdykoli ten telefon chtel nekdo otevrit, tak se mu ukazal akrat ten vzkaz. Trochu klidnejsi jsme usnuli. Elmar jel rano do prace a ja jsem tehdy bydlela jeste s moji host rodinou, takze jsem jela domu. Mela jsem volno a v baraku nikdo nebyl, tak jsem se jen poflakovala, udelala si obed a sla se divat na serial. Znicehonic mi prijde SMS od neznameho cloveka s tim, ze vcera vecer si koupil od nekoho telefon, ale ocividne je kradeny. Okamzite pisu Elmarovi na Facebook, ten odjizdi z prace a jede za mnou aby se domluvil na predani. Rikala jsem ze ta poloha byla vecer jihovychodni Atlanta. Tam nikdo dobrovolne nechce. Velice pochybna ctvrt. To byla prvni vec co byla podezrela. Ten clovek co ho mel teda koupit, byl taky uplne divny. Domlouval si divne podminky predani a proste to cele bylo divne. Telefonnimu cislu, ze ktereho komunikoval jsem nevenovala pozornost. Komunikovali jsme po SMS. Ale jak rikam, bylo to divne. Elmarovi uz dosla trpelivost a rika Zavolej mu. Tak mu volam a nic. Za chvili vola zpatky. A hadejte co. Tady ma kazdy stat jinou predvolbu. Takze podle toho jak to cislo zacina, muzete urcit, z jakeho je statu. Ja znam predvolbu jenom z Georgie, ale telefon, kdyz vam vola nezname cislo na displeji rekne, z jakeho statu to cislo je. No a hadejte co. Jo to uz jste vlastne meli hadat pred tim. To cislo bylo z Colorada. Takze si myslime ze se stalo nasledujici: V letadle jsme usli a Elmaruv telefon spadnul na zem. Zlodejicek zlodejsky ho zvednul a nechal si ho. Chtel ho prodat, ale tim ze ho Elmar hned zablokoval, tak nemel sanci. Takze ho chtel prodat zpatky nam. Hral si totiz na chudatko a rikal, ze nutne potrebuje novy telefon a ze za neho zaplatil a jestli by nemohl dostat nalezne $100. Na to jsme na oko pristoupili. On se s nama nechtel videt, protoze se asi bal, ze bychom si ho treba z toho letadla pamatovali, tak nam rekl, ze musi do prace, ale necha nam ho v postovni schrance, a ze si mame vzit telefon a dat do schranky obalku s penezi a on si ji vezme az prijde z prace. Jasne sefe. Prijeli jsme na adresu, otevreli schranku a tam byl podle dohody mobil. Dala jsem do ni prazdnou obalku, kdyby se nahodou dival z okna, protoze jak jsem rekla, jihovychodni Atlanta neni zadna prdel. A jeli jsme domu. A tak jsme ukoncili nase Coloradske dobrodruzstvi.
*Autor si vyhrazuje pravo na prekliky, chybejici carky a pravdepodobne gramaticke chyby. 😂
Komentáře
Okomentovat