Půl roku za velkou louží
Pred necelym tydnem jsem oslavila 6 mesicu v USA!🎈🎈🎈 Utika to silene rychle. Trosku bych tady dneska rozebrala psychiku. Psychika totiz parkat "rozebrala" me.
Vezmem si to poporade.
Jeste pred tim, nez jsem odjela (asi tak rok), jsem si zacala zjistovat uplne vsechno o programu. S velkym nadsenim jsem cetla blogy aupairek, vazne jsem byla schopna stravit 10 hodin v posteli a jen cist cist a cist, i kdzy bylo venku 30 stupnu. Poslouchala jsem tehdy hodne pisnicku Closer od Chainsmokers. Tahle pisnicka pro me znamena Amerika. Vsechno se zdalo byt perfektni a ja jsem se uz videla v Americe. Vsechno, ale uplne vsechno slo stranou. Realne jsem ale byla schopna odjet az za rok.
Za rok nadseni dost opadlo. Skola, prace, stehovani, vztah. Hodne jsem premyslela, jestli mam odjet, nebo zustat jeste rok a dodelat si bakalare. Penize jsem mela na oboji. Pak jsem teda jeste mela plan, ze neudelam ani jedno a necham si za ty penize potetovat zada, to byla ale krajni moznost 😀.
Jednoho kranseho dne jsem sla do agentury na pohovor a jeste ten den jsem zacala pracovat na prihlasce. Bylo to zacatkem cervna. Chtela jsem odjet do konce zari. Dolozit reference mi ale trvalo strasne dlouho, pak jsem mela problem s fotkama, no z agentury mi tu prihlasku furt vraceli a neco se jim nelibilo. Pred tim, nez jde prihlaska do americke agentury, ji musi schvalit ceska agentura. Uz jsem z toho byla fakt zoufala. Celkove jsem na prihlasce delala mesic. Pak jsem se nevim proc, dostala do faze ze se mi ani nechce letet, ale co uz. Prihlaska schvalena, z Prahy jsem se stehovala, s Viktorem jsme se rozchazeli. Co v Cesku. Samozrejme jsem v tu nejvic nevhodnou dobu potkala kluka, se kterym jsem pred 10 lety tancovala latinu a zacali jsme spolu travit hodne casu a bylo nam spolu dobre. On se ale zacatkem zari stehoval do Anglie. To byl srpen, oficialne jsem furt bydlela v Praze, ale kdyz jsem mela dva dny za sebou volno, i uprostred tydne, jezdila jsem do Frydku. I kvuli nemu, i kvuli tomu, ze uz jsem nemela zadny duvod zustavat v Praze. Ono to vsechno probihalo tak nejak zaroven. Stehovani, hledani rodiny, doklepavani poslednich smen s pizzerce, vyklizeni bytu, nekonecne dohady o kauci jak s majitelkou, tak s Viktorem. S moji host rodinou jsem byla v kontaktu docela dlouho, hned jsem vedela ze chci jet za nima. Nepotrebovala jsem ani Skype pohovor, jen jsem si precetla jejich dopis a proste jsem vedela,ze to jsou oni. Oni si mnou ale tak jisti nebyli a tak si s rozhodnutim davali poradne nacas. Ja jsem k nim ale chtela tak moc, ze jsem prestala delat pohovory s ostatnima rodina. Vzdycky jsem jen napsala slusny email, ze ne dekuji. Po asi mesici (nekonecneho kontrolovani emailu asi tak 25x denne) se konecne rozhodli a napsali mi, ze chteji abych k nim prijela. To jsem akorat sedela v kuchyni s mamkou. A konecne jsem mela NECO. Do te doby to byly akorat jedny velke nervy. Po 3 letech opustit Prahu a lidi, kteri mi prirostli k srdci, stehovani 3 let zivota po kufrech vlakem, nekonecne reseni bytu v Roztokach, rict sbohem pizzerce, ktera byla takove moje male dite, ktere jsme s Viktorem vybudovali z polorozpadleho nic a investovali jsme do toho tolik casu a energie, po 5 letech se rozloucit s Viktorem, boze to bylo tolik veci najednou. Do toho situace s kauci z bytu v Roztokach nedopadla podle planu, takze jsem musela jit do kebabu. Penize na ruku a jidlo zdarma me tam jaks taks udrzely. No ale cas se kratil a pomalu prichazel prosinec a cas meho odletu. A ja si zacala uvedomovat, ze za temi krasnymi blogy, ktere jsem pred vice jak rokem cetla stoji hodne strachu, hodne slz a taky hodne odvahy. Rict sbohem rodine a pratelum bylo pro me nejtezsi, co jsem musela v zivote udelat. Rict sbohem me americke rodine a americkym (ne doopravdy americkym) pratelum bude jeste tezsi. Zacatky jsou tezke vsude, obzvlast na cizim kontinentu, kde jsou od vas vsichni daleko. Zacatkem jsem se uspesne probojovala a pomalu si zacala zvykat. Myslim, ze po sesti mesicich muzu rict, ze vsechno co pro me bylo nove, je pro me ted normalni. Sendvic k obedu, led v kazdem piti, jezdeni autem uplne ale uplne vsude (zatim mam najeto nejakych 9 tisic mil), za kazdym ahoj se zeptat jak se mas, noseni bot v baraku, americke vlaljky visi vsude a americkou hymnu jsem tady za pul roku slysela hrat vickrat nez v Cesku za pet let.
Pred asi 3 mesici jsem vezla kluky do Jizni Karoliny k babicce. Vratila jsem se zpatky bez nich a to bylo poprve co jsem byla opravdu "homesick" (stesk po domove). Jasne ze vam je smutno, ja myslim na rodinu a pratele kazdy kazdicky den, ale to jsem byla poprve opravdu homesick. Nechapala jsem co se deje, byla jsem tady spokojena, ale ten den, kdyby mi nekdo rekl sbal si kufr a muzes jet domu, jela bych. Byla jsem bez nalady, rikala jsem si, ze nevim jak vydrzim jeste nejakych 9 mesicu. Strasne jsem ten den chtela domu. Jakmile se ale kluci vratili z Jizni Karoliny, razem mi bylo lepe. Pak se stridaji dny, kdy se mi nic nechce a cely den jenom spim, jsem bez motivace, nalady a enerige se dny kdy se citim tak vnitrne plna enerige a stesti, ze to jde tezko popsat. U oboji ale vim, ze to zase prejde. Ze stesti vystrida smutek a ten zase vystrida den, ktery bude v pohode. Ani super, ani spatny, proste normalni den. Pro me je dulezite, ze jsem se s temi pocity naucila pracovat a tak jak pred 2 tydny odjeli do Francie a ja jsem se vratila do prazdneho domu a bylo mi doopravdy do place, vedela jsem, ze to prejde. Posledni dny (vratili se vcera vecer) jsem se uz na ne strasne tesila, jak na decka tak na HP. Ja jsem si ty dva tydny co byli pryc moc uzila, ale uz jsem citila ze potrebuju zase rezim. Vecer jsem pro ne jela na letiste a samozrejme muselo zacit prset tak, ze jsem na ceste videla jen svetla ostatnich aut a fakt jsme jeli krokem. Ja jsem z toho ze budu muset zas ridit to jeji velke auto mela nervy cely den a do toho zacalo tak prset. No na letiste jsem dojela v pordku, HD mi ale napsal ze na customs, to nevim jak se rika cesky, ale je to jak vam na letisti kontrolujou zbozi, ktere prevazite z cizi zeme je silena fronta a vidi to tak na dve hodiny. Tak jsem si skocila koupit neco k jidlu a cekala v aute. Asi za hodku mi HD klepl na okno. Rychle jsem ho pozdravila a hned se zeptala kde jsou kluci. Ti se pomalu tahli s HM k auto, no kdyz me maly videl, tak se rozbehl tak rychle jak jen mohl a s jekotem ke me utikal, ja jsem za nim taky bezela, byl to strasne krasny okamzik. Pak jsem dobehla za starsim, ten me hned objal a rekl mi ze jsem mu strasne chybela. Pak jsem se privitala i s HM, bylo to vsechno tak strasne uprimne a hezke. Prijeli jsme domu, Tris usnul v aute, pak usnul i na zachode, no byl chudak hodne unaveny. Nathan byl hodne zivy, ulozila jsem ho do postele, ale musela jsem mu pred tim precist 5 knizek a furt se ptal kolik hodin zbyva do zitrka a ze doufa ze zitra pracuju a budem spolu cely den. A ze si me chce vzit😀. Rano kdyz se vzbudil Tris jsme k sobe zas utikali, obejmuli se a rekli jsem si jak jsme si chybeli. Pak jsme sli vsichni na snidani a maly byl na me celou dobu nalepeny.
Takze ano, louceni s moji ceskou rodinou bylo tezke. Louceni s americkou bude ale jeste tezsi, protoze bude definitivni.
Jeste nez pridam zase par fotek jsem chtela rict, ze ten odjezd a zacatky a vsechno okolo bylo tezke, ale ten pul rok tady me posunul tak neskutecne dopredu. Nevim jak dlouho bych na sobe musela pracovat v Cesku, abych se dostala tam kde jsem ted. Ono v Cesku bych se tam asi nedostala nikdy. A taky jsem chtela rict, ze fotky z baseballu, fotky od oceanu, fotky americkych ulic a domu vypadaji krasne, ale nejsou zadarmo. Hodne lidi si mysli, nojoo ty jsi v Americe, to se ti to zije. Ale uz nevidi, co za tim vsechno stalo a co jsem nechala za sebou, abych mela to, co mam dnes.
Fotky:
Vezmem si to poporade.
Jeste pred tim, nez jsem odjela (asi tak rok), jsem si zacala zjistovat uplne vsechno o programu. S velkym nadsenim jsem cetla blogy aupairek, vazne jsem byla schopna stravit 10 hodin v posteli a jen cist cist a cist, i kdzy bylo venku 30 stupnu. Poslouchala jsem tehdy hodne pisnicku Closer od Chainsmokers. Tahle pisnicka pro me znamena Amerika. Vsechno se zdalo byt perfektni a ja jsem se uz videla v Americe. Vsechno, ale uplne vsechno slo stranou. Realne jsem ale byla schopna odjet az za rok.
Za rok nadseni dost opadlo. Skola, prace, stehovani, vztah. Hodne jsem premyslela, jestli mam odjet, nebo zustat jeste rok a dodelat si bakalare. Penize jsem mela na oboji. Pak jsem teda jeste mela plan, ze neudelam ani jedno a necham si za ty penize potetovat zada, to byla ale krajni moznost 😀.
Jednoho kranseho dne jsem sla do agentury na pohovor a jeste ten den jsem zacala pracovat na prihlasce. Bylo to zacatkem cervna. Chtela jsem odjet do konce zari. Dolozit reference mi ale trvalo strasne dlouho, pak jsem mela problem s fotkama, no z agentury mi tu prihlasku furt vraceli a neco se jim nelibilo. Pred tim, nez jde prihlaska do americke agentury, ji musi schvalit ceska agentura. Uz jsem z toho byla fakt zoufala. Celkove jsem na prihlasce delala mesic. Pak jsem se nevim proc, dostala do faze ze se mi ani nechce letet, ale co uz. Prihlaska schvalena, z Prahy jsem se stehovala, s Viktorem jsme se rozchazeli. Co v Cesku. Samozrejme jsem v tu nejvic nevhodnou dobu potkala kluka, se kterym jsem pred 10 lety tancovala latinu a zacali jsme spolu travit hodne casu a bylo nam spolu dobre. On se ale zacatkem zari stehoval do Anglie. To byl srpen, oficialne jsem furt bydlela v Praze, ale kdyz jsem mela dva dny za sebou volno, i uprostred tydne, jezdila jsem do Frydku. I kvuli nemu, i kvuli tomu, ze uz jsem nemela zadny duvod zustavat v Praze. Ono to vsechno probihalo tak nejak zaroven. Stehovani, hledani rodiny, doklepavani poslednich smen s pizzerce, vyklizeni bytu, nekonecne dohady o kauci jak s majitelkou, tak s Viktorem. S moji host rodinou jsem byla v kontaktu docela dlouho, hned jsem vedela ze chci jet za nima. Nepotrebovala jsem ani Skype pohovor, jen jsem si precetla jejich dopis a proste jsem vedela,ze to jsou oni. Oni si mnou ale tak jisti nebyli a tak si s rozhodnutim davali poradne nacas. Ja jsem k nim ale chtela tak moc, ze jsem prestala delat pohovory s ostatnima rodina. Vzdycky jsem jen napsala slusny email, ze ne dekuji. Po asi mesici (nekonecneho kontrolovani emailu asi tak 25x denne) se konecne rozhodli a napsali mi, ze chteji abych k nim prijela. To jsem akorat sedela v kuchyni s mamkou. A konecne jsem mela NECO. Do te doby to byly akorat jedny velke nervy. Po 3 letech opustit Prahu a lidi, kteri mi prirostli k srdci, stehovani 3 let zivota po kufrech vlakem, nekonecne reseni bytu v Roztokach, rict sbohem pizzerce, ktera byla takove moje male dite, ktere jsme s Viktorem vybudovali z polorozpadleho nic a investovali jsme do toho tolik casu a energie, po 5 letech se rozloucit s Viktorem, boze to bylo tolik veci najednou. Do toho situace s kauci z bytu v Roztokach nedopadla podle planu, takze jsem musela jit do kebabu. Penize na ruku a jidlo zdarma me tam jaks taks udrzely. No ale cas se kratil a pomalu prichazel prosinec a cas meho odletu. A ja si zacala uvedomovat, ze za temi krasnymi blogy, ktere jsem pred vice jak rokem cetla stoji hodne strachu, hodne slz a taky hodne odvahy. Rict sbohem rodine a pratelum bylo pro me nejtezsi, co jsem musela v zivote udelat. Rict sbohem me americke rodine a americkym (ne doopravdy americkym) pratelum bude jeste tezsi. Zacatky jsou tezke vsude, obzvlast na cizim kontinentu, kde jsou od vas vsichni daleko. Zacatkem jsem se uspesne probojovala a pomalu si zacala zvykat. Myslim, ze po sesti mesicich muzu rict, ze vsechno co pro me bylo nove, je pro me ted normalni. Sendvic k obedu, led v kazdem piti, jezdeni autem uplne ale uplne vsude (zatim mam najeto nejakych 9 tisic mil), za kazdym ahoj se zeptat jak se mas, noseni bot v baraku, americke vlaljky visi vsude a americkou hymnu jsem tady za pul roku slysela hrat vickrat nez v Cesku za pet let.
Pred asi 3 mesici jsem vezla kluky do Jizni Karoliny k babicce. Vratila jsem se zpatky bez nich a to bylo poprve co jsem byla opravdu "homesick" (stesk po domove). Jasne ze vam je smutno, ja myslim na rodinu a pratele kazdy kazdicky den, ale to jsem byla poprve opravdu homesick. Nechapala jsem co se deje, byla jsem tady spokojena, ale ten den, kdyby mi nekdo rekl sbal si kufr a muzes jet domu, jela bych. Byla jsem bez nalady, rikala jsem si, ze nevim jak vydrzim jeste nejakych 9 mesicu. Strasne jsem ten den chtela domu. Jakmile se ale kluci vratili z Jizni Karoliny, razem mi bylo lepe. Pak se stridaji dny, kdy se mi nic nechce a cely den jenom spim, jsem bez motivace, nalady a enerige se dny kdy se citim tak vnitrne plna enerige a stesti, ze to jde tezko popsat. U oboji ale vim, ze to zase prejde. Ze stesti vystrida smutek a ten zase vystrida den, ktery bude v pohode. Ani super, ani spatny, proste normalni den. Pro me je dulezite, ze jsem se s temi pocity naucila pracovat a tak jak pred 2 tydny odjeli do Francie a ja jsem se vratila do prazdneho domu a bylo mi doopravdy do place, vedela jsem, ze to prejde. Posledni dny (vratili se vcera vecer) jsem se uz na ne strasne tesila, jak na decka tak na HP. Ja jsem si ty dva tydny co byli pryc moc uzila, ale uz jsem citila ze potrebuju zase rezim. Vecer jsem pro ne jela na letiste a samozrejme muselo zacit prset tak, ze jsem na ceste videla jen svetla ostatnich aut a fakt jsme jeli krokem. Ja jsem z toho ze budu muset zas ridit to jeji velke auto mela nervy cely den a do toho zacalo tak prset. No na letiste jsem dojela v pordku, HD mi ale napsal ze na customs, to nevim jak se rika cesky, ale je to jak vam na letisti kontrolujou zbozi, ktere prevazite z cizi zeme je silena fronta a vidi to tak na dve hodiny. Tak jsem si skocila koupit neco k jidlu a cekala v aute. Asi za hodku mi HD klepl na okno. Rychle jsem ho pozdravila a hned se zeptala kde jsou kluci. Ti se pomalu tahli s HM k auto, no kdyz me maly videl, tak se rozbehl tak rychle jak jen mohl a s jekotem ke me utikal, ja jsem za nim taky bezela, byl to strasne krasny okamzik. Pak jsem dobehla za starsim, ten me hned objal a rekl mi ze jsem mu strasne chybela. Pak jsem se privitala i s HM, bylo to vsechno tak strasne uprimne a hezke. Prijeli jsme domu, Tris usnul v aute, pak usnul i na zachode, no byl chudak hodne unaveny. Nathan byl hodne zivy, ulozila jsem ho do postele, ale musela jsem mu pred tim precist 5 knizek a furt se ptal kolik hodin zbyva do zitrka a ze doufa ze zitra pracuju a budem spolu cely den. A ze si me chce vzit😀. Rano kdyz se vzbudil Tris jsme k sobe zas utikali, obejmuli se a rekli jsem si jak jsme si chybeli. Pak jsme sli vsichni na snidani a maly byl na me celou dobu nalepeny.
Takze ano, louceni s moji ceskou rodinou bylo tezke. Louceni s americkou bude ale jeste tezsi, protoze bude definitivni.
Jeste nez pridam zase par fotek jsem chtela rict, ze ten odjezd a zacatky a vsechno okolo bylo tezke, ale ten pul rok tady me posunul tak neskutecne dopredu. Nevim jak dlouho bych na sobe musela pracovat v Cesku, abych se dostala tam kde jsem ted. Ono v Cesku bych se tam asi nedostala nikdy. A taky jsem chtela rict, ze fotky z baseballu, fotky od oceanu, fotky americkych ulic a domu vypadaji krasne, ale nejsou zadarmo. Hodne lidi si mysli, nojoo ty jsi v Americe, to se ti to zije. Ale uz nevidi, co za tim vsechno stalo a co jsem nechala za sebou, abych mela to, co mam dnes.
Fotky:
Danielito
S Dianou
Jsem to rikala, ze jsem oproti nim bila :-D
Komentáře
Okomentovat