Adaptace a stesti

Nedavno jsem oslavila tri mesice v USA. Odjezd byl tezky, zacatky byly jeste tezsi, ale dny plynuly a ja si zvykala na novy zivot. Probrecene louceni i cekani na letisti, probrecene prvni Vanoce bez rodiny, s lidma ktere sotva znate, tezke chvilky s mladsim, nove prostredi, nove chute, nove vune ulic, zkratka nebyla to prdel. Ale posledni dny se jako mavnutim kouzelneho proutko vsechno zmenilo a ja citim, ze tady patrim, muj zivot je ted tady a ja jsem NIKDY nebyla stastejsi. Mam uplne, uplne vsechno co jsem si vysnila bud par let zpatky, nebo i jako mala holka. Vzdycky jsem citila, ze potrebuji a chci neco vic. To s cim byli spokojeni ostatni mi netsacilo. A vzdycky jsem si rikala az udelam to, az dosahnu tohohle tak budu konecne spokojena. Az udelam maturitu, az udelam absolutorium, az udelam ridicak, az se dostanu do banky, az budu bydlet v Praze (fajn, s Prahou jsem byla hodne spokojena, ale furt jsem citila, ze to neni to ONO). Proste az, az, az. Ale ten pocit nikdy neprisel. Prisel vcera. Cely vcerejsek jsem byla jako v euforii, pocit ktery nedokazu nijak jinak popsat. Jsem nejstastnejsi, ze jsem dokazala rict sbohem. Vim, ze nektere louceni bylo opravdu sbohem a jine jen uvidime se pozdeji. Protoze jsem si na 100% jista, ze kdybych zustala v Cesku, nebyla bych stastna jako jsem ted. A vim, ze porad budou horsi a lepsi dny. Ale poprve v zivote citim, ze jsem neco dokazala. A neodradily me blbe kecy a zastrasovani, ktere jsem slychala. Od toho ze s mym rizenim tam nekoho zabiju, ze skoncim nekde ve skladu jak Ukrajinka, pres to jestli se nebojim ze me muj HD bude placat po zadku az po to, ze sem jedu jen za cernochama. Takze vsechny zdravim a vzkazuju, ze se chystam na Floridu a doufam, ze se mate alespon z poloviny tak dobre jako ja. Opusteni me komfortni zony bylo nejlepsi rozhodnuti, jake jsem v zivote udelala. Vim, ze me jeste par tezkych dni tady potka, ale taky vim ze nebudu litovat ani jeden den, ze jsem se rozhodla odjet. 2018 bude uzasny rok.