1. Měsíc

Dneska konečně začala škola! Ráno se mi fakt nechtělo vstávat, furt se necítím moc dobře. Ale viděla jsem, že mi Kikina poslala nějaké video. Přehrála jsem si to a nahrála mi televizní noviny, kde říkali že v Georgii sněží. V ten moment mě málem porazilo. Byla jsem vzhůru asi 2 minuty a časový posun, zpracování reportáže a podobné věci mi vůbec nedošly, takže jsem si myslela, že venku sněží a kvůli sněhu bude zase zavřená škola. Venku tma jak v pytli a přes okno jsem nic neviděla, no pak mi došlo, že ta zpráva nebude úplně aktuální a tep se dostal na obvyklou frekvenci. Každopádně jsem byla vzhůru hodně rychle. Dva obědy, dvě svačiny a dvě snídaně jsem zmákla za 15 minut jak lusk a šla jsem vzbudit kluky. Těm se samozřejmě nechtělo. Starší měl jen jednu botu a nemohl najít tu druhou - pláč. Našla jsem ji v posteli, celou noc s ní spal, nekomentuju. Pak mu mladší ušpinil nutellou jeho oblíbenou mikinu - pláč. V autě si mladší musel sundat bundu, aby se mohl připoutat. Měl ale zapnuté knoflíky a nešly mu odepnout. Chtěla jsem mu pomoct a jeden jsem mu utrhla. Samozřejmě řev. A pláč už se pokoušel i o mě. Naštěstí je škola asi 5 minut od domu a nemusela jsem to poslouchat moc dlouho. Dostala jsem je z auta a za 7 hodin čau amígo. Včera jsem měla velké plány, co všechno nebudu dělat, ale jak mi nebylo dobře, tak jsem zůstala doma. Po škole světe div se, malý udělal všechno co jsem mu řekla, starší taky, ale to není nic nového. Protože autobus přijel asi o 20 minut později (čekat v té kose nic moc), měli jsme jen 30 minut na svačinu a úkoly. Všechno jsme stihli tak tak, musela jsem je zase nasáčkovat do auta a jeli jsme na fotbalový trénink staršího. 3x jsem se ho ptala, jestli bude trénovat v těch botách co má na sobě. Yes, Yes, Yes. Vyjedeme, stíháme fakt jen tak tak a on mi řekne že má špatné boty. Tak jsem to rychle otočila, vrátili jsme se pro boty, ale přijeli jsme pozdě. Naštěstí přijel trenér ještě později. Vyhodila jsem staršího na hřišti a s mladším jsem jela do knihovny. Byl úplný andílek. Nedávno mi konečně řekl, že už je na mě připravený :-D Hezky jsme si povídali, za hoďku jeli vyzvednout staršího a jeli jsme domů. Po večeři (losos s rýží a bílýma fazolema) jsem si šla vytáhnout prádlo ze sušičky a nesla si ho v koši dolů do pokoje. Malý mě viděl, přiutíkal za mnou, vzal mi koš, že mi musí pomoct, protože se necítím dobře. Přinesl mi ho do pokoje a říká mi: Já budu nahoře, kdyby jsi něco potřebovala, tak na mě zavolej. Uzdravuj se, uvidíme se zítra, dobrou noc, mám tě rád, kéž bys tu mohla zůstat navždy. Američané mluví hodně hezky a teď nevím jak to mám popsat, ale tak teple. A teď nemyslím teple jako teple, ale teple, že tě to vážně zahřeje, když to slyšíte. I love you tady pomalu říká každý každému. Přijde mi to spíš jako fráze, než jako nějaké projevení citu. Ale i tak to potěší. Vlastně nikdy neříkají: Mám tě rád. Vždycky: I love you (miluji tě), ale já to překládám jako mám tě rád. A teď jsem se do toho  celá zamotala a ani nevím co jsem chtěla napsat. Každopádně dneska to je měsíc co jsem tady! Wow. Prvních asi 10 dní moc neutíkalo. Ne, že by se to vyloženě vleklo, ale moc to neutíkalo. A pak najednou bum a měsíc je pryč. Takže nějaké dojmy a pojmy. 1. Všichni se na sebe usmívají, zdraví se a všichni se všech ptají jak mají. I když se vůbec neznají, několikrát jsem šla po obchodě a kolemjdoucí se mě zeptal jak se mám. Odpovídáš jenom: Mám se dobře a ty? On ti řekne, že se má taky dobře a tím to končí. 2. Zapomínám věci ještě víc než v Česku. Potřebuji si jít aktivovat platební kartu a nevím, kam jsem ji dala. Ups. 3. Řízení tady je o dost jednodušší než u nás. Asi bych si ale neměla moc zvykat na to, že na červenou můžeš odbočit doprava. 4. S klukama jsem si vybudovala hezký vztah. 5. Na jízdy spojené s dětma (tenis, fotbal, škola atd), obchody, banku, benzínku a podobné věci už nepotřebuji navigaci. 6.Vím, kde a jak si objednat dobrou pizzu. 7. V angličtině reaguju bez přemýšlení.  8. S Googlem zatím nemluvím. 8.Nepřijde mi divné popojet pár metrů, abych nemusela jít 3 minut pěšky. 8. Žádná krize typu: Bože, co tady dělám, že jsem radši nezůstala doma se zatím nekonala. 9. Nejtěžší na tom všem bylo loučení a odjezd. Vím, jak se mi na letišti nechtělo odjíždět a brečela jsem mamce do telefonu. Teď jsem tady a jsem šťastná. A nejvíc šťastná jsem za to, že nezůstalo jen u "Já bych chtěla." Trávila jsem celé dny zjišťováním informací, hledala jsem blogy ostatních aupair a četla si jejich zážitky a chtěla jsem to tak moc taky zažít. Brala si co nejvíc směn v nechutně rozpálené pizzerce, abych si mohla zaplatit řidičák, bez kterého se tady nedostanete. Teď jsem si vzpomněla, jak jsem volala s taťkou a říkala mu, že si budu dělat řidičák, protože chci odjet do Ameriky. Vůbec se nezeptal jak, proč, co a jak. Hned mi řekl, že můžeme trénovat řízení na zahradě. Úplně mě tím dostal. Neskutečně mě celou dobu podporoval a žil pro můj americký sen snad ještě víc než já. Takže tati, vidíme se v Americe!